Článek 42 nařízení o umělé inteligenci zavádí domněnku shody, která firmám za určitých podmínek ušetří část důkazní zátěže při prokazování souladu vysoce rizikových systémů s požadavky nařízení. Ustanovení je krátké, jeho praktický dosah je ale nepoměrně větší, než by se zdálo z jeho rozsahu, a nedávná novela k němu přidala třetí, dosud chybějící domněnku.

První domněnka se váže k trénovacím a testovacím datům. Pokud je vysoce rizikový systém trénován a testován na datech, která odrážejí konkrétní geografické, behaviorální, kontextové nebo funkční prostředí, v němž má být používán, má se za to, že splňuje požadavek článku 10 odstavce 4. Rozsah této domněnky je ale úmyslně úzký – nekryje celý článek 10 o správě dat, jen jeho čtvrtý odstavec věnovaný zohlednění specifik prostředí použití. Zbytek, tedy relevance, reprezentativnost a úplnost datových sad, zkoumání možných zkreslení nebo postupy správy a řízení dat, si firma musí prokázat samostatně – jde o domněnku kontextualizace, ne o domněnku kvality dat jako takové.

Druhá domněnka se týká kybernetické bezpečnosti. Vysoce rizikové systémy, které byly certifikovány nebo pro něž bylo vydáno prohlášení o shodě podle schématu kybernetické bezpečnosti na základě nařízení o kybernetické bezpečnosti (nařízení 2019/881) a jejichž odkazy byly zveřejněny v Úředním věstníku EU, se považují za shodné s požadavky na kybernetickou bezpečnost z článku 15 – ale jen v rozsahu, který certifikát nebo prohlášení skutečně pokrývá. Certifikát pokrývající zabezpečení produktu, ale nikoli přesnost nebo robustnost systému, tak domněnku nerozšiřuje na tyto další složky, které článek 15 řeší společně s kybernetickou bezpečností.